Podrobnější historie Dominikánské republiky

 

Indiánští Taínové t.zv. Dobří lidé,

byli původní obyvatelé Hispanioly

 

Dostali se sem od řeky Orinoco z dnešní Venezuely. Osídlili souostroví a ostrov, který nazvali Haiti ( Hornatý - 70 % území ostrova je pokryto horami). To bylo v polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Památky na indiánské osídlení v podobě skalních kreseb a piktografů jsou dodnes vidět v jeskyních v národních parcích.

Kryštof Kolumbus přistál během své první výpravy u břehů Ameriky na ostrově 6. prosince 1492 a nazval ostrov podle rodné země - Hispaniola. Dříve však objevil ostrov San Salvador (dnešní Bahamy), jeho další cesta vedla přes další malé ostrůvky na Kubu a teprve poté se vydal na Haiti. V této době žilo na Haiti asi 400 000 obyvatel. Místní obyvatelé Kolumba vítali, byli oblečeni do slavnostních šatů a ozdobení doplňky ze zlata. Právě proto na tomto ostrově založil první evropskou osadu na americkém kontinentu Navidad (Vánoce) a snad také právě proto zapsal do lodního deníku slova, která se dnes citují ve všech dominikánských průvodcích: „Je to nejkrásnější země, jakou lidské oko spatřilo."

Ostrov se stal na 50 let základnou pro španělskou expanzi po celém americkém kontinentu. Konquistadoři zakládali nová města ( například Puerto Plata na severu či Santo Domingo na jihu země - to bylo hlavním městem Střední Ameriky do roku 1530 ) a snažili se z ostrova vytěžit co největší bohatství. Indiány využívali pro těžkou práci na plantážích i při dolování zlata. Původní obyvatelé, nezvyklí na tak vyčerpávající činnost, rychle umírali. Domorodci tak už fakticky vymřeli ve třicátých letech 16. století. Vzhledem k tomu, že konquistadoři s místními ženami žili a měli s nimi dětí, koluje ještě dnes v žilách Dominikánců původní krev indiánů, a zachovaly se i některé původní rituály. Vymírající indiány nahrazovali Španělé a posléze i Francouzi dovozem otroků z Afriky. V 16. století se Španělé přesunuli na pevninu, zejména do Mexika.

Na ostrově zůstali jen chudí Španělé, kteří na cestu do Mexika neměli peníze, a ti začali spolupracovat s piráty, takže kolem břehů Dominikánské republiky je z té doby řada potopených korábů. Ztroskotávaly ovšem nejen kvůli pirátům, ale i kvůli vysokým korálovým rifům. K pirátům se postupně přidávali francouzští protestanti, kteří se začali usazovat zejména na severu a západě Hispanioly. Španělská koruna proti pirátům vyslala trestnou výpravu, která však měla za úkol potlačit zejména šíření protestantismu na ostrově. V čele výpravy byl López de Castro, který přivezl tehdejšímu guvernérovi Antoniu de Osoriovi příkaz na vyhlazení některých osad, jako byly Puerto Plata, Bayajá, Montecrti, La Yaguana. Města byla vypálena v roce 1605. Obyvatelé buď prchli na vedlejší ostrovy, zejména na Portorico, nebo se stěhovali na jih do Santo Dominga.

Během dalšího století se v nadvládě nad jednotlivými částmi ostrova střídali dobrodruzi různých národností - Španělé, Francouzi, krátce i Angličané a Holanďané. V Evropě zuřila do poloviny 17. století třicetiletá válka, a tak se vzdálené kolonie ocitly na pokraji zájmu. Po uzavření vestfálského míru v roce 1648 se poměry v Evropě ustálily a přišel čas i na řešení situace na ostrovech. Francouzská koruna rozšiřovala svůj vliv nad západní částí Hispanioly, posléze nad ní převzala i kontrolu, a tak od roku 1665 můžeme hovořit o počátku francouzské kolonie Saint-Domingue. Východní část patřila i nadále španělské koruně. Smlouvou z roku 1697 pak Španělé předali oficiálně západní část ostrova pod francouzský protektorát a o 100 let později se tato část Hispanioly stala nejbohatší zemí v celé karibské oblasti, zatímco španělská část patřila mezi nejchudší, protože - už vydrancovaná - byla zcela na pokraji zájmu španělských kolonistů.

V roce 1795 se celý ostrov dostal pod nadvládu Francouzů - vlivem napoleonských válek a vítězného tažení Evropou neměli Španělé sílu ani chuť vzdorovat haitskému generálu Toussaint L´Ouverturoví v zabrání celého ostrova pro Francii. Díky rozsáhlým plantážím cukrové třtiny se v 18. století stala Hispaniola spolu s Kubou a Portorikem „cukřenkou" Evropy. Otroci se proti nelidským podmínkám práce na plantážích neustále bouřili, až jejich velké povstání vedlo v roce 1804 k vyhlášení první nezávislé republiky pod jménem Haiti (po Spojených státech druhé svobodné země na americkém kontinentu).

Po čtyřech letech nezávislosti východní část ostrova opět obsazují Španělé. Další boje o nezávislost vedly k vítězství v roce 1821, ovšem ani to nebylo nadlouho. V období 1822-1844 byl ostrov násilím sjednocen pod haitskou nadvládu.

Teprve v roce 1844 byla na dvou třetinách východní části ostrova zásluhou „Otce vlasti" Juana Pabla Duarta vyhlášena nezávislá Dominikánská republika, nazvaná podle mocného a populárního řádu dominikánů. Na Duarteho památku byla nejvyšší hora v zemi pojmenována Pico Duarte.

V následujících letech byla republika ovládána vojenskými diktátory a období demokratické vlády byla jen krátká. Později se Španělé ještě jednou zmocnili vlády za pomoci generála Santany v roce 1861, ale o čtyři roky později byli definitivně vyhnáni ze země.

Další omezení nezávislosti státu představovaly od roku 1899 USA, které převzaly nad zemí protektorát a kontrolovaly finanční systém, ve snaze přimět Dominikánskou republiku k placení dluhů. V roce 1916 došlo dokonce i na vojenskou okupaci, která trvala až do roku 1924.

Prezident Horacio Vásquez se s Američany dokázal dohodnout a dosáhl výhod pro export dominikánských surovin do USA.

Zatímco nemocný prezident usínal na vavřínech, v armádě rychle stoupal po hodnostním žebříčku Rafael Leonidas Truillo, Vásquezův oblíbenec. Jeho aktivity nezůstaly Američanům utajeny, a proto přijel dvakrát do Dominikánské republiky ministr zahraničí, aby Trujilla varoval, že USA nebudou

akceptovat vládu, která se k moci dostane převratem. Trujillo přísahal loajalitu prezidentu Vásquezovi, zároveň však připravoval puč, který začal 23. února 1930. Vásquez uprchl do USA, kde dostal okamžitě politický azyl. Trujillo nechal svou bojovou jednotkou „La 42" pozabíjet hlavní možné politické odpůrce a 16. srpna 1930 se prohlásil prezidentem. Začala tak jedenáctiletá éra vlády diktátora - tyrana, která poznamena­la moderní dějiny Dominikánské republiky více než cokoli jiného.

Rafael Trujillo se narodil v roce 1891 v Saň Cristóbalu, v chudé rodině, v níž se mísila španělská, kreolská a haitská krev. V roce 1918 vstoupil do řad policie, kde se rychle a disciplinovaně učil vojenské metody, importované americkými okupačními vojsky Poslušný vůči nadřízeným, přísný na podřízené, rychle postupoval v žebříčku hodností a v roce 1927 se stal krajovým velitelem. S určitými pravomocemi začal konečně pracovat i na hromadění majetku - především braním vysokých úplatků a vydíráním. Neuvěřitelným patolízalstvím vůči stávajícímu prezidentovi si připravoval pozici daleko vyšší. Prezident Vásquez ho jmenoval do čela armády a Trujillo se mu za to „odvděčil" 23. února 1930 pučem. Když už byl u moci, šly jakékoli skrupule stranou. Už během prvních čtyř let své prezidentské funkce si podmanil velkou většinu všech průmyslových podniků ve státě. Vydal například zákon zakazující konzumaci soli vytěžené z moře, a lidé tak museli kupovat pouze sůl z jeho solivarů. Cena soli vzrostla z 0,60 USD za 50 kilogramů na tři dolary. Tak za rok jen na soli vydělal diktátor 400 000 dolarů. Totéž pak udělal s masem. Ústřední banku řídila jeho manželka Maria Martínez. Ke konci prvního prezidentského období v srpnu 1934 kontroloval vše od prostituce až po vývoz ovoce, nehledě na přidělování státních zakázek (vlastním firmám). Přidělil si tituly Otec Nové vlasti a Dobroditel vlasti a jeho noviny i nakladatelství chrlily tisíce článku a knih o jeho genialitě a svatosti. Všechny rozhlasové stanice, které vlastnil buď přímo on, nebo jeho rodina, vysílaly pouze jeho projevy nebo oslavné ódy

V roce 1934 neměl takový diktátorský totalitní systém v Latinské Americe obdoby. Když byl „zvolen" na druhé prezidentské období, nechal přejmenovat hlavní město Santo Domingo na Ciudad Trujillo a všude musely viset nápisy : Tady vládne Bůh a Trujillo.

Velice drasticky vyřešil hraniční problémy se sousedním Haiti. Haiťané, žijící na dominikánském území v hraničním pásmu, poklidně sekali třtinu budovali si domy. Bez jakéhokoli varování nastoupila 4. října 1937 do pohraničí armáda a Haiťany prostě vyvraždila. Podle nejnižších odhadů to bylo 18 000 lidí, podle nejvyšších až 32 000 lidí. Svět to šokovalo a díky mezinárodnímu politickému tlaku musel Trujillo vyplatit haitské vládě kompenzaci ve výši 750 000 dolarů. Hranice byla osídlena Dominikánci za podpory katolické církve, která uvítala možnost vymýtit v této oblasti haitské pohanské rituály voodoo a nahradit je katolickými náboženskými obřady. Na ekonomiku země mělo třicetileté Trujillovo setrvávání u moci paradoxně i pozitivní vliv. Devítinásobně se zvýšily investice, 2,5krát stoupla zaměstnanost, 22násobně se zvýšila průmyslová produkce, vyrostla řada důležitých staveb - silnicemi počínaje, přes nemocnice, školy, mosty, až po elektrárny a nové průmyslové podniky.

Když v roce 1959 svrhl Castro diktátorský režim na Kubě, nabídl pomoc dominikánským exulantům a disidentům. Za tiché podpory USA pak byl 30. května 1961 spáchán na Trujilla atentát. Byl rozstřílen samopaly ve svém automobilu, když z vládní budovy v Santo Domingu jel do svého sídla v třicet kilometrů vzdáleném San Cristóbalu. Trujillo je pohřben ve Španělsku, jeho potomci (dvě dcery a syn) žijí v USA a nakradený majetek ve výši 600 milionů dolarů je uložen v zahraničních bankách.

Následovaly čtyři roky chaosu včetně krátké občanské války a invaze amerických námořních sil, které měly zajistit v zemi svobodné volby V těch zvítězil Joaquín Balaguer, blízký spolupracovník a vrstevník Trujilla, který si s jeho stylem vlády nikterak nezadal. Období jeho vlády se proto také nazývá „neotrujillonismus". Byl prezidentem celkem šestkrát, s přestávkou v letech 1978-1986, kdy byl u moci nejprve sociální demokrat Antonio Guzmán (spáchal sebevraždu poté, co se dozvěděl, že jeho dcera „vytunelovala" jednu z nejvýznamnějších bank v zemi) a poté Salvador Jorge Blanco. Toho Balaguer nechal před volbami v roce 1986 mediálně znemožnit, aby se - už jako senilní - opět ujal funkce. V ní setrvával až do roku 1996, kdy jej konečně nahradil skutečně demokraticky zvolený prezident Leonel Fernández Reyna. Další prezidentské volby jsou v Dominikánské republice plánovány na květen 2000.

 

Nahoru

 

Člověče, pokud jsi sem odněkud zbloudil, na úvod se dostaneš kliknutím na tuto vlajku - logo :